Ranní probuzení

„Zatracenej budík!“; zas mi zničil tu nejkrásnější část snu. Už ani nevím, o čem vlastně byl…

Přivřenýma očima jsem se rozhlížela po ložnici a pořád nevěděla, která bije. „No jo, vlastně už vím, – práce.“, zívla jsem si a opatrně položila své nohy na podlahu. Zastudila, „tsss, studí“; ucukla jsem. Automaticky hmátnu po županu a s vidinou tepla se do něj choulím, cestou po schodech jedním okem mrknu na venkovní teploměr, „Brrr, to zas bude den, 2 stupně pod nulou v půlce října“, zima mne donutila otřást se. „Chci spát“.

Stále ještě v polospánku jsem se dobelhala do kuchyně, postavila vodu na kávu, automaticky zapnula rádio a přemístila se do koupelny umýt si obličej. Osobní kontakt s tváří mne konečně probral, oči se pod přívalem studené vody rozšířily a já konečně začala vnímat okolní svět. Voda v konvici zurčela a brzy se sama s jemným zasyčením vypnula. S posledním zívnutím jsem zahnala své poslední dnešní nostalgické vzpomínky na vyhřátou postel a s odchycenou písničkou z rádia vtančila do kuchyně. Jednou rukou mažu krajíc chleba, druhou si zalívám kávu a mé prozpěvování přerušily zprávy. Nic neobvyklého, kdyby mne z drmolení moderátorky přeci jen jedna nezaujala…

„Na osmdesátém kilometru silnice první třídy, z Ostravy na Hradec Králové vznikla hromadná kolize, kterou způsobil mladý řidič jedoucí nepřiměřenou rychlostí, nebyl schopen korigovat své vozidlo vůči stavu vozovky a vjel zezadu pod kamión. Následkem toho vznikla hromadná srážka, kdy pak do auta vrazilo i tmavě modré audi s ostravskou espézetkou, v němž seděl asi třicetiletý muž s dvouletým dítětem. Muž vozu, který nehodu způsobil, na místě podlehnul, stejně jako malé dvouleté dítě, které jelo v modrém audi. Muž z druhého vozu byl ve vážném stavu transportován do nemocnice v Ostravě – Porubě.“

„Jauvajs“, sykla jsem a reflexně si vrazila spálený prst do pusy. Polila jsem se horkou kávou. „Sakra!“, spěšně jsem rozlitou kávu utírala utěrkou, zatímco jsem druhou rukou šmátrala po telefonu. „Sakra, kde je?!“, vztekala jsem se. „Sláva“, vydechla jsem a nervózně bušila do tlačítek. Telefon mě neposlouchal, signál mi neustále přeskakoval na nedostupný. Srdce mi bušilo, čím dál víc. Už jsem nic nevnímala a zmateně pobíhala po bytě a soukala se do prvních věcí, které mi přišly pod ruku.

„Zatraceně!“, lamentovala jsem nad zalomeným nehtem. Nebyl ale čas na cavyky, natož na manikúru, v rychlosti jsem jej prostě ukousla, popadla kabelku, klíčky od auta a po krátkém zápolení s botami za sebou zabouchla dveře. Doběhla jsem k autu, s hlubokým nádechem dosedla za volant a s jedinou myšlenkou jsem vyrazila z parkoviště. Celou cestu jsem neustále protáčela mobilní telefon. Na druhé straně to stále nikdo nezvedal, příjemce stále nedostupný.

„Sakra, sakra, sakra!“, vztekle jsem třískala rukou o volant. Nohu jsem čím dál více tlačila k podlaze automobilu. Obrazy za oknem se rozmazaly, už nevím, jestli z té rychlosti anebo slz kanoucích mi po tváři. Mé tušení se zdálo, čím dál tím reálnější.

Toho autobusu jsem si vůbec nevšila. „Sakra, kde se tu tak najednou vzal?!“, na víc jsem se nevzmohla. Vše přehlušil jen zvuk brzd, náraz, výkřik, zvuk sypaného skla, chvilkový chaos, a pak vše vystřídala už jen tma a absolutní ticho.

Ticho přerušilo jen poněkud opožděné pšouknutí airbagu.

XXXX

Letmý přelud se komíhal vzduchem. Kdesi houkala sanitka. Záchranáři a hasiči se marně lopotili s jedním tělem. Tělem…

„Žije?“, zeptal se kdosi. „Nevím“, krčil rameny muž v červené uniformě. „Bude žít?“, ptal se další. „Netušíme“, krčili rameny ostatní. Vyděšené děti z autobusu rychle odváděly pryč. Návštěva arboreta se nekoná. Policie vyslýchala řidiče autobusu, ten však byl v šoku a byl rád, že se žádnému dítěti de facto nic nestalo.

Záchranáři, kteří svůj boj po půl hodině vzdali, ženu předali havranům. „Zběsilá jízda v takovém počasí a ještě s nezapnutými pásy, to ani jinak dopadnout nemohlo“, konstatoval jeden z nich, když si odevzdaně sundával gumové rukavice.

XXXX

Sychravé počasí nevěstilo nic dobrého. Všude okolo se rojila hejna vran. Pořádaly letecké slety. Hřbitov se díky nim zdál ještě více pochmurný než doposud. Hřbitov se postupně zaplňoval posmutnělými tvářemi, v popředí řvalo jakési malé dítě v černém oblečení. Kdo měl ten rozum a bral na pohřeb tak malé děcko…

„Dobrý den, vážení pozůstalí, sešli jsme se zde, abychom se rozloučili se zesnulou Annou Šebákovou, po níž na světě zůstala truchlící rodina, její dvouleté dítě a milující manžel…“, zahájil svou smuteční řeč řečník.

XXXX

„Kruci!“, nadskočila jsem. Tak strašně jsem se zlekla, až jsem málem spadla z postele. Vyjeveně jsem se rozhlížela po pokoji. Pomalu mi docházela skutečnost. Neskutečný kámen mi spadl ze srdce. „ No páni, to byl ale blbej sen.“, vydechla jsem, když jsem usedala a stále nevěřícně si mnula čelo.

Doopravdy se mi to zdálo, hodiny mne neúprosně vybízely, abych už konečně vstala. A já vstala s nadšením, měla jsem ohromnou radost, že jsem přežila, tedy, že to všechno byl jen jeden hloupý sen. Vyskočila jsem z postele a sykla, dotek nohou o studenou podlahu nebyl zrovna příjemný. Rychle jsem sáhla po županu, zakuklila se do něj a sbíhala po schodech dolů do kuchyně. Cestou jsem se jen letmo podívala na teploměr – „Brrr, to zas bude den, 2 stupně pod nulou v půlce října“, zima mne donutila otřást se. Spěchala jsem do kuchyně, s popěvkem jsem napustila do konvice vodu na kávu a automaticky pustila rádio. Odběhla jsem do sousední koupelny umýt se a pak si dělala snídani. Vše vypadalo na idylický sice mrazivý, ale spokojený den. Jednou rukou jsem si mazala chleba máslem, zatímco jsem druhou rukou šmátrala po konvici, abych si zalila kávu, z rádia se linula hudba, a pak i zprávy.

„Na osmdesátém kilometru silnice první třídy, z Ostravy na Hradec Králové vznikla hromadná kolize, kterou způsobil mladý řidič jedoucí nepřiměřenou rychlostí, nebyl schopen korigovat své vozidlo vůči stavu vozovky a vjel zezadu pod kamión. Následkem toho vznikla hromadná srážka, kdy pak do auta vrazilo i tmavě modré audi s ostravskou espézetkou, v němž seděl asi třicetiletý muž s dvouletým dítětem. Muž vozu, který nehodu způsobil, na místě podlehnul, stejně jako malé dvouleté dítě, které jelo v modrém audi. Muž z druhého vozu byl ve vážném stavu transportován do nemocnice v Ostravě – Porubě.“

„Jauvajs“, sykla jsem a reflexně si vrazila spálený prst do pusy. Polila jsem se horkou kávou…

1 komentář u „Ranní probuzení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5 + 8 =