Prostřeno – nadšení kuchtíci

Nebudu zapírat, sleduji pořad na Primě „Prostřeno“. Je to inspirace a taky člověka táhnou vztahy..!už se poperou?“

V podstatě je mi jedno zda si dají do držky, či ne, já jsem zvědavá na nějaké triky z kuchyně. Někdy mi celkem vyráží dech, jak už moc polotovary ovládly vaření. Mylně s dojmem, že to půjde snadněji, levněji a chutněji. Některé hlášky mne však dostávají.  Proč? Jejich nesmyslností, přesto s dosti vysokou opakující se frekvencí. Lidé jsou plni předsudků, rychlých závěrů předem a hrdinstvím.

Hláška číslo jedna: „Na tom se přeci nedá nic zkazit!“

Obvykle je to výraz, kdy si myslíme, že mi bychom to zvládli levou zadní a konkurenta se snažíme už předem shodit. Často se stává, že ve skutečnosti jde o jídlo na němž se dá zkazit ve skutečnosti mnoho. Navíc zkazit se dá i čaj, takže tuto hlášku v podstatě nechápu.

Hláška číslo dvě: „Chci se najíst a musím se cítit plně – těžce. Z lehkých jídel je jen hlad. Nic v žaludku člověk necítí, ten přeci musí aspoň trochu tlačit!“

Tak tento žvást dozajista rve uši nejednomu zdravotníkovi. Nehorázný nesmysl. To, že je člověk narván k prasknutí je přežrání a ne zasycení. Lehká jídla nezatěžují náš organismus a dají to, co tělo potřebuje. Těžká naopak člověka ubijí k nehnutí. Je již dlouhá léta známé, že tučné není rozhodně dobré a rozhodně nezasytí, jen ubijí a přitom za hodinu už zas bude mít člověk hlad. Nelogismus? Možná, ale je tomu tak, a pak se jednou ráno proberete, jako velké koule.

Hláška číslo tři: „Ten, kdo se sem přihlásí by tu měl jít s tím, že si nebude vymýšlet a bude jíst všechno!“

Realita však ukázala, že nejvíce Ti, kteří toto hlásali nejvíce nad jídlem ofrňovali nos a tvrdili: „ale tohle já nejím..“

Dalším faktem z praxe je, že neznám nikoho, kdo by jedl absolutně všechno. Já se bez ostychu přiznám, že nemám ráda řepu, ani cokoli z ní utvořeného. Odmítám ji úspěšně od svých raných let a nic se na tom nezměnilo ani po více než třiceti letech. Nemám moc ráda maso pro špikované slaninou, bramborový guláš (ale ten jsem vždy ze slušnosti snědla), dušenou mrkev a čerstvou mrkev ( milovala jsem ji, ale ve čtrnácti jsem ji snědla kilo najednou a krásně jsem se z ní pobl…ehm a tak ji od té doby nemusím), pařížský vanilkový krém a ledový čaj, rozhodně nepozřu rajčatovou šťávu. Mé sympatie ztratil i smažený kapr a to po akci, kdy mi jej ve školní jídelně naservírovali obalený i se šupinami. Nepiji whisky ani vodku a od té doby, co vím, že mléko není rozhodně pro dospělé nepiji ani to. Přesto všechno si myslím, že nejsem rozežraná, protože mám k tomu pádné důvody. Špatnou zkušenost spojenou s faktem, kdy mi z toho bylo blbě a tím, že mi to prostě nechutná. Tisíc lidí tisíc chutí… jsou vrozené. Sleduji to u svých dětí, dcera preferuje „masíčko“  a zeleninu, syn se vyhýbá zelenině jako čert kříži a utluče se po těstovinách, omáčkách a buchtách. jisté chuťové predispozice jsou dány pohlavím, jiné geny, další i výchovou.

V době, kdy nám děti preferují kečupové špagety, pizzy, lupínky, kompoty, palačinky, buchtičky se šodó, bramboráky, či  langoše můžeme tvrdit, že máme vytříbený vkus?

Hláška číslo čtyři: „Přišla jsem tu pro gurmánský zážitek a ono nic! Vše je tak obyčejné!“

Pět minut předtím se však dotyčný podivuje nad každou položkou v menu, kdy vůbec nemá ponětí o co vlastně jde. Další pravidelností je to, že tato hláška zazní u věcí, které nikdo v životě neokusil.

Toto mne přivádí k Téma menu.

To, že spoustě lidem neřekne spousta věcí, které já považuji za banální, neřeším, přeci jen každý žijeme jinak, jinde a vaří jiný okruh jídel na které je zvyklý. Zaráží mne však, že byť jídlo neznám, označím je za snadné, triviální a gurmánsky nezajímavé.

Nakonec se kolikrát ukáže holá realita. Tam, kde je servírováno srdcem mnohem předčí i heroické výkony gurmánských cenových zážitků. A také se ukáže holá skutečnost, že nakonec zvítězí ten, který skutečně má, obvykle veřejně nejvíc ostouzený a outsider. Není to zvláštní?

Ne, to je život. Psychologové by nám o lidském chování mohli pronést dlouhou přednášku, ale nám  laikům postačí sledovat psychodelické Prostřeno, abychom si mohli všimnout, co všechno s člověkem touha po výhře udělá. A neříkejte: „No to by se mi nemohlo stát! Se mnou tedy ne!“

A poslední můj poznatek je spíše otázkou. „Je skutečně nutné, aby podmínkou gurmánského zážitku byla vysoká cena, nedostupné suroviny anebo exotika?“

www.sxc.hu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

7 + 6 =