Chvíli po dešti

Silnice byla mokrá po vlahém letním dešti, otevřeným okénkem na mne sršely drobné kapičky vody, vedle mne dřímala Lída a já pohledem na ni překvapeně zjišťoval, že ji stále i po třicet letech miluje.
Proboha, už třicet let, jak je ten čas neúprosný, neastaví se ani na chviličku.

Dovolená skončila a Český ráj opětně zůstává za zadkem našeho auta.

Pravda, už ne Škody stopětky, ale zánovní Oktávie.

Nevím, ani jsem si nevšiml odkud se vyřítil ten náklaďák plný ztřeštěných slepic. Proboha, jak to jede? Peří lítalo na všechny strany, náklaďák se nekorigovaně řítil. Řítil se na nás.

„Magdo, nepřeháníš to?“, zlobil se František, „Tebe tak nechat bez dohledu a převrátíš celý barák vzhůru nohama, copak jsi nemohla počkat až přijdu z práce?“

Magda tiše pokývala hlavou a mezi plytkým fuměním zaodporovala: „Ale Franto, já jsem tě nechtěla otravovat, a pak jen já sama můžu vše udělat tak, abych s výsledkem byla spokojená.“ „Hm“, odfrkl František, když do tašky ukládal Magdin župan, „No, tak doufám, že už jsi spokojená, protože víc toho přestěhovat už nestihneš!“

Magda bolestně zalkala, „Františku, vždyť má ještě měsíc, čas!“ „Já bych řekl, že už ne“, odvrkl skepticky se zapnutím zipu František. Magda jen tiše zaúpěla a s psím dýcháním se pokorně uhnízdila na zadním sedadle jejich citroenu.

„Petře!“, zařvala srdceryvně Lída. Nepřirozené smýknutí auta ji probralo ze spánku. Krom toho výkřiku toho již víc říct nestihla s velkým třeskem se prodrali blízkým houštím, aby následně vpálili do stoleté lípy.

Lídě třeštila hlava, nemohla se vzpamatovat z toho nárazu. Zběsile dýchala a mnula si oči. Všechno ji bolelo, ale mohla se hýbat. Proboha , co se stalo?

Že ještě spí?

Ticho rozřízl výkřik.

„Petře!“, křičela jako o duši Lída a zkušeně, zároveň rozechvěle tápala po manželově krku.

Mužovi řasy se letmě hnuly. „Ještě žije“, svitla v ní naděje. Rozklepaně si z kapsy rvala mobil. „Zatracenej signál!“, prskala Lída. Zavřela oči, věděla, že jí to bude bolet, pudově se však drápala z auta. Nejprve pásy, ach bože, kurvy zatracený, tak povolte!“

Lída vypadla z auta. Chvilku se vzpamatovávala, bude to dobrý, uklidňovala se, zatnula zuby a pomalu se doplahočila na Petrovu stranu auta, přičemž zuřivě mačkala tlačítka telefonu.

„Dobrý den, Záchranná služba, můžeme vám pomoct?“, ozvalo se z druhé strany.

„Pomoc!“, Lídě se zlomil hlas,“potřebuji pomoct jsme..“,zaostřila zrak na blízkou popisnou ceduli,“ patnáct kilometrů od Ostravy ze směru Olomouc..“, Lída se potřebovala nadechnout.

„Paní, stala se vám nehoda?“, snažila se dozvědět dispečerka. „ano,“ vyhekla Lída, „můj muž je na tom velmi špatně, nemůžu jej dostat z auta. Pomožte nám prosím!“

„ Jaké máte auto?“, ptal se dispečink. „Bílou oktávii T26566“, třela si z námahy Lída čelo. „Vyčkejte, okamžitě k Vám posílám záchranku! „ odvětil hlas na druhé straně telefonu.

Do pokoje vstoupil mladý sympatický doktor. Zcela automaticky se ujal roušky i rukavic.

„Maminko, vy jste si ale pospíšila!“, škádlil Magdu lékař. „O měsíc dřív a ještě jsme vás téměř nestihli převést na sál.

Pojďte, koukneme se na toho nedočkavce, který se tolik dere na svět!“ , pravil přátelsky gynekolog a sklonil se mezi nohy rodičky.

Ta jen bezmocně zahekala.

„Asi se nemůže dočkat až uvidí, ten pokoj, který spolu dneska stěhovali!“, neodpustila msi uštěpačnou poznámku sestřička.

„Cože? Tak zato všechno může dětský pokojíček? Vy ženské jste všechny stejné. Neznám ani jedinou rodičku, která by během těhotenství něco nepřestavovala. Místo toho, aby odpočívaly, popadá je jakýsi stavitelský fantóm.“, kroutil hlavou lékař a s citem nahmatal hlavičku dítěte.

„Ale ono to půjde, tak pojďme už je to tak na třikrát a pak se můžete se svým nedočkavcem pokochat!“

Magda zaúpěla, ještě třikrát, bože, měla dojem, že to nezvládne ani jednou.

Okolí již téměř nevnímala, slepě reagovala na funění Františka, i ten se jí místy ztrácel kdesi v mlze.

Lída se pracně dohrabal zpět do auta „Petře!“, vyjekla, pohladila svého muže po čele. Ten jen netečně zatěkal očima. Na okamžik se ale přece jen vzpamatoval a upřel na ni pohled, chtěl něco říct, ale z úst se mu vydral pouze jakýsi pazvuk. Oči bolestně přivřel, z koutků se my po tváři jí kanuly slzy. „Nemluv!“, okřikla muže Lída, přičemž mu něžně položila prst na rty. Petr se zamračil.

Na podruhé se mu promluvit podařilo. „Slepice, zatrápené slepice!“, tvář se mu zkřivila bolestí.

„Jaké slepice?“, podivila se Lída, „kašli na slepice, bolí tě něco?“ „Všechno, nemůžu se hýbat…“

„ Vydrž!!! Za chvíli pro nás přijedou, volala jsem záchranku.“, sama svým slovům nevěřila, Petr zase odpadával. „Neusínej!“, drcla do něj Ludmila. „Petr zaskučel, ale otevřel oči .

„Miluješ mě?“, zachraptěl. „To jsou mi ale otázky, po třiceti letech,“, odfrkla nervózně Lída, „ co si myslíš, to víš, že tě miluju a přestaň se tak tragicky tvářit za chvíli přijedou, spraví tě , a pak se mně můžeš ptát…“, snažila se o zlehčený tón Lída.

„Maminko, ještě naposled zatlačte!“ , zažádal doktor. „Žena odevzdaně se zatnutými nehty do mužovi dlaně z posledních sil zatlačila“.

Bolest rozčísla náhlá úleva a řízný řev čerstvě na svět příchozího dítěte. Zcela automaticky se Magdě po tvářích začaly kutálet slzy štěstí.

„ Máte kluka!“, radostně zvolal porodník a něžně předal malý vřískající uzlík sestrám, aby udělali vše, co je potřebné.

Lékař stanul, sundal si rukavice a jal se gratulovat čerstvým rodičům.

„ jakže se bude jmenovat?“, vyzvídal medik.

Magda s Františkem po sobě koukli, „ po dědečkovi: Petr.“, řekli svorně.

„Hm, tak si myslím, že by se takovou novinu měl dozvědět jako první. Tak se držte, počkejte zde ještě takové dvě hodinky a pak jestli bude vše v pořádku vás již odvezeme na pokoj, kde si toho svého drobečka více užijete.“, potom se lékař obrátil na sestru: „Kdyby něco, tak víte, kde mne najdete?“. Sestra pokývala hlavou a dál se věnovala porodu placenty.

Kdesi patnáct kilometrů od Ostravy ze stoleté lípy čněl karikaturně zkrabatělý automobil.

Z předního sedadla se ozýval srdcervoucí vzlykot.

Zhroucená Lída objímala netečného Petra a brečela mu na rameno.

Věděla, že mu už nepomůže.

Věděla, že je mrtvý. Puls mu nenahmatala už předobrými pěti minutami.

Chtěla také zemřít, plna bolesti zhroucená na jeho rameno.

Právě v ten okamžik touhy po smrti jí v kapse zavibroval telefon. Chvíli se jej pokusila ignorovat, nakonec jej vyštrachala z kapsy s úmyslem ho vyhodit z okna ven, když si náhodně všimla jména. Pevně stiskla rty, otřela si slzy a zmáčkla tlačítko: „Ano?“, hlas se jí zlomil.

Euforický hlas na druhé straně si toho však nevšiml. „Mami! Mami, v devatenáct čtyřicet sedm se vám narodil vnuk, je zdravý, celý děda, čtyřicet osm centimetrů a dvě sedmdesát…a jmenuje: Petr, po dědovi.“

1 komentář u „Chvíli po dešti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

6 + 3 =